Jeden z mýtů, který se díky moudrým debatám některých komentátorů a díky bezhlavému přebírání jejich myšlenek dalšími médii šíří už několik měsíců, je příběh o údajně poškozeném obrazu naší země v Evropě.
Měla jsem možnost setkat se o prázdninách s celou řadou Evropanů a zeptat se, co soudí o českém předsednictví, jak ho hodnotí, jaké barvy má ten náš "pošramocený" obrázek.
Musím říct naprosto zodpovědně, že lidem v Evropě je pád Topolánkovy vlády úplně lhostejný. Neznají bývalého premiéra. Zpravidla neumějí jmenovat nikoho z našich politiků s výjimkou prezidentů Klause a Havla. O tom, že v ČR padla vláda, evropská veřejnost netuší.
Ti informovanější, které politika zajímá, ale přece jen určité povědomí mají. Pamatují si Topolánkovy nešikovné útoky na Obamovu politiku nebo jeho poznámky na adresu žen v Evropském parlamentu. Někteří si vzpomenou také na aféru s fotografiemi ve vile Silvia Berlusconiho. Z českého předsednictví utkvěla lidem v paměti snad jen Entropa, která je ale spíš pobouřila než by ČR proslavila. Takže vlastně ano, obraz předsedající ČR v Evropě růžový není. Ale příčinou není pád vlády.
VÍTEJTE V EVROPĚ !
Naopak, když Evropanovi popíšete, proč vláda vlastně padla, odvyprávíte mu příběhy poslanců Moravy či Wolfa, zareaguje spontánně: " Vítejte v Evropě! To by u nás bylo běžné! Jen by to tak dlouho netrvalo a nejspíš by vláda sama podala demisi!"
Možná by stálo za to připomenout i občanům ČR pravou příčinu pádu vlády. Je totiž s podivem, jak u nás některé věci zdárně vyšumí. Vláda byla v ohrožení své existence celkem pětkrát. Pamatuje si dnes po pěti měsících vůbec ještě někdo, co bylo pravou příčinou pádu vlády? Vzpomene si dnes vůbec ještě někdo na případ poslance Wolfa podezřelého ze zpronevěry jedenáctimiliónové dotace z MŽP? Na to, že místo toho, aby "kauza Wolf" byla řádně vyšetřena, objevil se na scéně přítel bývalého premiéra pan Dalík, který "doporučoval" médiím případem se nezabývat?
A to jsme měli v demokratické zemi tolerovat pod zástěrkou předsednické prestiže?
Taková logika mi silně připomíná historku o staromódní matce, která se chce před příbuzenstvem chlubit spořádanou rodinou, a nutí proto dceru setrvat v nevydařeném manželství. Ačkoliv vidí, že je to u nich doma samá hádka, samý křik, tak ale "nedej bože, aby se rozvedli, vždyť co by tomu řekli sousedi a jsou tu přece děti..." Jenže při té slepé touze "vypadat" zapomene na fakt, že v takové rodině dobré děti nevyrostou.
101 krát "pro návrh"
Občas mě někdo zlomyslně označí za onen osudný stoprvní hlas, který vládní angažmá trojkoalice ukončil. Už při letmém shlédnutí sněmovního stenozáznamu je ale zřejmé, že jsem byla v řadě poslanců padesátá, nikoliv poslední. Každý z hlasů byl platný, každý měl stejnou váhu. Jen u někoho je to víc důležité, zdá se.
A mě pronásleduje otázka. Jak by hodnotili kritici, diskutéři a komentátoři situaci, kdybych ten pomyslný palec dolů neotočila? O čem by spekulovali? Chválili by mě? Nebo by se podivovali nad tím, že poslankyně nového politického subjektu (DSZ) hlasuje pro důvěru vládě, ke které nepatří? Nehledali by v tom zase nějakou podivnou historku?
Nakonec když už byla řeč o anonymech, našla jsem si v archívu názor jednoho, který do diskuse o nedůvěře na mou adresu napsal: "Milion morálních řečí a pak budou hlasovat pro vládu. A i kdyby, tak dajdalík přece jenom ví, co je to 101:99. A on někoho přesvědčí. Patříme vedle Nigérie, Pákistánu a Bangladéše k nejzkorumpovanějším zemím na světě."
